Analýza světového vývoje v roce 2018 s ohledem na možná bezpečnostní rizika

Slovensko, Polsko

Dá se očekávat snaha o zvýšení přítomnosti americké armády na Slovensku, kde USA hodlají podle dostupných informací v letech 2018-20 významně modernizovat letecké základny v Sliači a v Kuchyni, aby zde byly schopné operovat nejmodernější stroje amerického vojenského letectva, spekuluje se také o dislokaci amerických speciálních jednotek na Slovensku, na Slovensku vzniklo centrum pro kontrašpionážní činnost, které je určené pro činnost tajných služeb členských států Severoatlantické aliance. Lze dovozovat, že americká armáda respektive NATO bude tlačit na větší zapojení Slovenska v rámci strategií proti Rusku. Ukrajinská krize dostává Slovensko jako člena NATO do pozice „nárazníkové země“. USA hodlají v nejbližších letech investovat také do modernizace námořních základen v Rumunsku a letecké a logistické základny v Maďarsku. Současný americký prezident Donald Trump masivně tlačí na větší zapojení evropských členů NATO do systému společné obrany (NATO sice vydává na obranu 946 miliard dolarů, jenomže jen čtyři evropské země – Velká Británie, Estonsko, Polsko a Řecko – dávají na obranu požadované dvě procenta HDP, k nim se zřejmě letos připojí Rumunsko a zavázaly se k tomu i Litva a Lotyšsko, ostatní země to plánují až v dalších letech). V  tomto kontextu získává postupně čím dále výraznější postavení Polsko.

Polský prezident Andrzej Duda (do svého zvolení prezidentem v r.2015 byl členem strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského, který vystupuje dlouhodobě velmi ostře proti Rusku) opakovaně řekl, že přemýšlí o vytvoření partnerského bloku začínajícího u Baltského moře a končícího Černým mořem a Jadranem – „Iniciativa Trojmoří“ (Three Seas Initiative) je zatím neformální organizace dvanácti zemí střední a východní Evropy. Jejím cílem je spolupráce zemí v různých oblastech a propojení regionu v severo-jižním směru, primárně se zabývá energetickou bezpečnosti.  V projektu jde také o dodávky zemního plynu. Polsko hledá způsob, jak se zbavit závislosti na ruském plynu (Polsku mmj. v roce 2022 končí kontrakt na odběr ruského zemního plynu a pokud by nebylo závislé na jednom dodavateli, mohlo by vyjednat mnohem lepší podmínky, Polsko, které dováží ruský plyn od roku 1944, aktuálně oznámilo, že smlouvu v roce 2022 neobnoví). Polsko se obává bližší spolupráce Německa a Ruska v oblasti energetiky. Řešením tak pro Poláky jsou dodávky zkapalněného zemního plynu (LNG) z USA. Spojené státy se díky těžbám z břidlic staly z největšího dovozce vývozcem energetických surovin. Kromě energetiky počítá projekt Trojmoří například s výstavbou dopravní infrastruktury, která by střední Evropu také měla propojovat po ose sever – jih, uvažuje se taktéž o společných kybernetických a ekonomických projektech. Účastnit by se jej měly kromě Polska a Chorvatska také pobaltské státy Litva, Lotyšsko a Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko a Rakousko.

Trump navštívil v roce 2017 Polsko, podle vyjádření amerického prezidenta je Polsko geografickým středem, srdcem a duší Evropy a pro Američany je symbolem naděje. Donald Trump také osobně podpořil polskou iniciativu Trojmoří. Postoj české diplomacie k tomuto projektu je však zatím velmi rezervovaný. Společně s rakouským prezidentem Van der Bellenem se prezident Zeman jako jediný státník setkání zemí Trojmoří v roce 2017 ve Varšavě neúčastnil (v Polsku jej zastoupil předseda Sněmovny Jan Hamáček). To vzbudilo značné rozpaky a spekulace, že Zeman blokací projektu může zastupovat ruské zájmy, je však nutno dodat, že polský projekt vzbuzuje nevoli také v Německu, které patří v tuzemsku k nejvýznamnějším investorům. Vztahy Německa a Polska jsou v poslední době značně napjaté, dá se očekávat, že rok 2018 velmi pravděpodobně přinese ve vztazích Polsko-Německo a Polsko-EU další problémy, které mohou mít dopad také na ČR.

Ukrajina

Ukrajina nebude velmi pravděpodobně ani v roce 2018 schopná získat ztracená území na východě země zpět. Americká vláda sice koncem roku 2017 poprvé schválila prodej bojových zbraní na Ukrajinu navzdory faktickému zákazu, který vyhlásila ještě administrativa prezidenta Baracka Obamy. Jedná se však o lehké pěchotní zbraně, které jen těžko můžou znamenat pro zdecimovanou ukrajinskou armádu nějakou zásadní strategickou výhodu (vývoz těžších zbraní, například protitankových raket Javelin, o které Ukrajinci usilovali schválen nebyl  což je při tristním stavu ukrajinské armády a politické nestabilitě celkem pochopitelné).

Ukrajina se zřejmě i na základě rad zahraničních poradců soustředí v rámci možných konfliktů s Ruskem na vytvoření takových jednotek, které nepříteli způsobí co největší ztráty (očekává se důraz na rozvoj speciálních diverzních jednotek, raketového dělostřelectva, nasazení dronů ad.). Získání opětovné kontroly nad Krymským poloostrovem je pro současné ukrajinské síly nereálný úkol.

Postoj českého prezidenta Zemana k situaci na Ukrajině a anexi Krymu (v roce 2017 označil Zeman ruskou okupaci Krymu za uzavřenou věc) – může pro ČR znamenat jednak další zhoršení vztahů s USA a Pobaltskými státy (státy v Pobaltí se ze strachu z Ruska snaží splnit vůči severoatlantické koalici své závazky a zvyšují rozpočty na obranu, v roce 2017 byla zveřejněna informace, že v Pobaltí budou působit americké speciální síly, mají za úkol sbírat informace pro CIA a trénovat koaliční vojáky NATO)  a  také další sbližování s Ruskem (Zeman patří k největším kritikům protiruských sankcí).

Obtížnou situaci přiznal i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg: „Poprvé v naší historii se potřebujeme věnovat krizovému managementu za našimi hranicemi a současně posílit naši kolektivní obranu v Evropě.“ Podle hodnocení expertů NATO je útok Ruska na některý z členských států nepravděpodobný, spíše varují před hybridní nebo kybernetickou válkou. Ovšem nárůst počtu letů ruských letadel u pobaltských zemí přibývá a ruská námořní aktivita je nejvyšší od konce studené války, ruské ponorky operují ve východním Středomoří i v Černém moři a pohybují se i kolem klíčových komunikačních kabelů na dně Atlantiku. Před nedávnem také nikdo reálně neočekával bleskovou ruskou anexi Krymu, ale přesto k ní došlo. Rusko by mohlo obsadit pobaltské státy nebo části jejich území rychleji, než bychom je byli schopni ochránit varují opakovaně analytici NATO.

V roce 2018 se dají očekávat další aktivity NATO ve střední a východní Evropě s cílem dlouhodobě rozvíjet infrastrukturu a logistiku potřebnou k posílení obrany a zabránění možných ataků z Ruska.

Rusko

Ruské výdaje na obranu byly v roce 2017 prý sníženy o 25,5 %, ze 3,8 bilionu rublů (asi 1,4 bilionů korun) na 2,8 bilionu. Tak razantním způsobem se obranný rozpočet naposledy měnil v 90. letech 20. století. Snížení rozpočtu způsobily především pokles ceny ropy a nepřímo zahraniční sankce.

Rusko se bude v r.2018 úporně snažit stabilizovat a významně posílit  kapacity a kvalitu svého zbrojního průmyslu, vysoké náklady a nízkou kvalitu ruských zbrojovek opakovaně kritizoval také prezident Putin.

Rusko velmi pravděpodobně zaměří v r.2018 svůj zájem jak politický tak vojenský ke Středomoří. Horní komora ruského parlamentu koncem prosince 2017 ratifikovala dohodu s Damaškem ohledně stálé vojenské přítomnosti Ruska na syrských vojenských základnách. Ruská armáda podle dohody může po dalších 49 let využívat komplex v Tartúsu, na dobu neurčitou pak leteckou základnu Hmímím.

Tartús představuje jedinou námořní pozici Ruska ve Středozemním moři a zároveň jediné podobné zařízení, které má Rusko mimo území bývalého Sovětského svazu. Momentálně je příliš malé a zastaralé na to, aby zde mohly kotvit větší vojenská plavidla. Podle nové dohody má být zařízení rozšířeno na plnohodnotnou námořní základnu a Rusko zde bude moci mít prý až 11 lodí, včetně křižníků s jaderným pohonem. Ruské námořnictvo rovněž získalo přístup do syrských vod a přístavů. Zajímavé je, že k ruským aktivitám v Sýrii a Egyptě zatím zachovává poměrně velkou zdrženlivost Izrael, setkání mezi Vladimírem Putinem a Benjaminem Netanjahu jsou v posledních letech přitom velmi častá – zdá se, že obě strany se zatím zřejmě umí dohodnout.

Kreml se očividně stále častěji soustředí na konflikty v Súdánu a Libyi. Rusko také na počátku roku 2018 plánuje uzavřít dohodu s Egyptem o využívání letišť této země ruskými vojenskými letadly. Cílem Moskvy bude pravděpodobně v krátko a střednědobém horizontu vytvoření politických a humanitárních problémů pro Západ v jižním Středomoří což koresponduje s ruským pojetím strategie tzv. hybridních konfliktů.

Cílem nové ruské strategie v Středomoří je velmi pravděpodobně – jednak ověřit sílu evropské a transatlantické jednoty a tuto jednotu narušovat, pomocí problémů (uprchlická krize, humanitární krize, hrozba teroristických útoků ad.) vyčerpat Západ a paralelně neustále nabízet ruské řešení těchto problémů s ohledem na hospodářské a mocenské zájmy Ruska. Lze se domnívat, že zvýšení ruské přítomnosti v Středozemí jistě vyhovuje Číně, která uvítá každou ruskou aktivitu, která bude na sebe vázat americké síly s ohledem na zvyšování přítomnosti USA v Pacifické oblasti, kde má Peking své dlouhodobé strategické zájmy.

Rusko také pokračuje ve zvyšování své přítomnosti v Arktidě, je patrný nárůst militarizace a stále významnější snaha o využívání přírodních zdrojů regionu, Kreml tam zřizuje zvláštní vojenský okruh , zintenzivňuje výcvik vojáků a vytváří nové brigády určené pro boj v arktických podmínkách (koncem roku 2017 byla zveřejněna informace, že česko-ruská společnost Aircraft Industries dodá ruské armádě 18 turbovrtulových dopravních letadel L 410, které mají být využívány především pro převoz ruských speciálních jednotek v obtížných klimatických podmínkách, zejména k přepravě speciálních sil za polárním kruhem v Arktidě, uralský závod UZGA, kde se L-410 kompletují navštívil v listopadu 2017 během své návštěvy Ruska prezident Miloš Zeman).

Arktida je  USA vnímána jako strategicky důležitá oblast pro globální obchod a národní bezpečnost.

Lze předpokládat, že Arktida se v nejbližších letech pravděpodobně stane místem konfliktů mezi velmocemi. (čínský prezident Si Ťin-pching už v listopadu 2014 v australském Hobartu hovořil o tom, že se jeho země připojí k polárním velmocím, Čína v červnu 2017 rozšířila svou iniciativu Hedvábné stezky také pro obchod s arktickou oblastí, investicemi v daných zemích zvyšuje Čína svůj ekonomický i politický vliv, po Africe a Latinské Americe je arktická oblast dalším bodem jejího zájmu, Peking tím zřejmě diverzifikuje své globální portfolio).

Dá se očekávat, že USA i v roce 2018 setrvají v politice protiruských sankcí a je pravděpodobné, že sankce mohou být dále rozšířeny.

Rusko bude i nadále k prosazení svých zájmů využívat nástrojů tzv. hybridní války, velitel amerických a aliančních sil v Evropě (SACEUR) generál Curtis Scaparrotti koncem roku 2017 prohlásil, že Rusko se vměšuje do evropských voleb. Panují totiž obavy, že Kreml mmj. zasahuje do současné krize v Katalánsku. Španělská média obvinila ruské deníky, jako jsou Russia Today a Sputnik, které mají i své španělské mutace, že hrají destabilizující roli v krizi vyvolané katalánským referendem. „Nejedná se o nic nového, již loni jsme byli svědky ruského vměšování do amerických voleb a i letos jsme mohli pozorovat zásahy Moskvy do voleb v řadě dalších zemi,“ řekl Scaparrotti.

Česká republika patří mezi země, kde má Rusko své dlouhodobé strategické zájmy – nelze proto vyloučit, že Rusko se bude snažit v r.2018  zasahovat také do tuzemských prezidentských voleb.

USA, Čína, Severní Korea

V roce 2018 se dá předpokládat nárůst „ekonomické války“ mezi USA a Čínou (Čína dosáhla 70% hrubého domácího produktu USA, ke konci srpna 2017 dosáhly čínské devizové rezervy 3 biliony 91 miliard a 500mio, USD, „Prezident Trump buď změní svůj názor, nebo prohraje,“ řekl nedávno v Praze Wang Yiwei, profesor mezinárodních vztahů čínské univerzity Renmin, jehož analýzám prý pozorně naslouchá i čínské nejvyšší komunistické vedení), vláda Spojených států také zpřísnila svůj postoj k prodeji amerických podniků do čínských rukou a to kvůli obavám ohledně národní bezpečnosti (prezident Donald Trump měl již při loňské dubnové návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga dát velmi výrazně najevo, že USA považují za nepřípustnou čínskou podporu Severní Koreje, na setkání, které se poněkud neobvykle konalo v Trumpově soukromé floridské rezidenci měl dokonce americký prezident svému čínskému protějšku sdělit, že pokud Čína nezastaví podporu severokorejskému režimu tak vážně zvažuje uvalení sankcí na čínské firmy, které mají vazby na Severní Koreu, stejně tak jsou ve hře sankce vůči čínským bankám, Trumpovi stratégové dokonce prý zvažují také krajní možnost – čínským bankám, které poskytují služby severokorejskému režimu zablokovat přístup do mezinárodního platebního systému) s tím bude souviset také Severní Korea.

Americký prezident Trump patří do skupiny  jejíž vojensko-ekonomičtí stratégové vidí v středně a dlouhodobém horizontu jako primární americký globální zájem Pacifickou oblast – tedy cílem zájmu bude Čína. Trumpovi poradci dospěli k názoru, že další ekonomicko-technologické posilování Číny ohrožuje globální ekonomické, politické a vojenské zájmy USA (například nárůst počtu a technologické kvality čínské ponorkové flotily velmi zneklidňuje americké voj. námořnictvo, Čína také disponuje velmi sofistikovanou a početnou armádou pro vedení kyberválek, v tomto oboru jsou  Číňané stále zručnější což USA vnímají  jako zásadní hrozbu pro svoji národní bezpečnost, západní zpravodajské zdroje hovoří také o tom, že Čína využívá pro testy a krytí svých kyberútoků Severní Koreu).

Severní Korea provedla v roce 2017 dvě úspěšné zkoušky nosné balistické rakety třídy Hwasong-14 / Hwasong-15.  Analýzy vojenských expertů ukázaly, že jde o raketu, která by potencionálně mohla zasáhnout Havaj i kontinentální území USA, respektive západní pobřeží, i když patrně jen s velmi lehkou hlavicí. V tomto kontextu vyvstává podezření – jak se Severní Koreji podařilo zaznamenat tak dramatický pokrok ve vývoji raket, když léta čelí mezinárodnímu embargu? Je jasné, že severokorejský režim a jeho raketový program by jen těžko existoval bez podpory Číny a Ruska.

Velké otazníky vzbuzuje hlavně pohon zmíněné rakety. S velkou pravděpodobností jde o klon původně sovětského motoru RD-250, který je vyráběn na Ukrajině. Bez ohledu na vzájemné obviňování Kyjeva a Moskvy, kdo vůbec dodal tuto technologii do Severní Koreje (spekuluje se, že informace o dodávkách komponentů do Severní Koreje mohl mít libanonsko-ukrajinský obchodník se zbraněmi Alí Fajád, který byl na podnět amerických speciálních služeb zadržen v ČR  odkud byl  v r.2016 za velmi podivných okolností vydán do Libanonu což rapidně zhoršilo vnímání České republiky v USA) je zřejmé, že právě tento pohon umožnil KLDR vyvinout novou generaci balistických raket. Jeho tah (přibližně 80 tun) nabízí do budoucna pro Severokorejce možnost výroby raket s výrazně delším doletem a vyšší nosností. Severokorejská balistická raketa není technologicky zatím schopna běžného nasazení, jen příprava k odpálení trvá řádově hodiny, dá se ovšem předpokládat, že Spojené státy udělají všechno proto (včetně vojenského zásahu), aby nedošlo k jejímu zdokonalení, které by v budoucnu mohlo znamenat jakékoliv ohrožení pro jejich území.

Kim Čong-un se podle všeho s tichou podporou Pekinu zatím drží představy, že USA k němu zaujmou podobný postoj jako dříve k Sovětskému svazu – tedy že bude fungovat vzájemné raketové a jaderné odstrašování jako v dobách tzv. studené války (ovšem nelze srovnávat vojenskou kapacitu Severní Koreje a někdejšího SSSR). Trumpovo prohlášení, že čtvrtstoletí jednání a sankcí nemělo na Severní Koreu vlastně žádný efekt – je podle všeho správné. Proto lze dovozovat, že strategie jednání a sankcí vůči Severní Koreji končí – a v USA se nyní reálně uvažuje také o vojenském řešení.

V USA dobře chápou, že Severní Korea je nástrojem v mocenských hrách Číny (své velmocenské zájmy má se severokorejským režimem také Kreml), dá se proto očekávat, že rok 2018 velmi pravděpodobně přinese další eskalaci napětí mezi USA a Čínou. Čínský prezident Si Ťin-pching prohlásil, že Čína musí posílit svůj vojenský arzenál, protože chce dosáhnout míru silovým řešením.

V souvislosti se situací kolem Severní Koreje začíná americká armáda aktivně v Jižní Koreji rozmísťovat protiraketový systém THAAD což vyvolává ostré reakce čínského vedení, specifikem tohoto systému je, že dokáže zasahovat cíle letící v kosmickém prostoru, neničí je však explozí, nýbrž zásahem kinetické hlavice, konfrontační jednání KLDR jsou pro Čínu problém i proto, že na jejich základě USA zvyšují svou vojenskou přítomnost v regionu, zatím se ovšem zdá, že Peking nepodniká nic zásadního, co by ohrozilo stabilitu severokorejského režimu, ve hře je rovněž vznik „Pacifického paktu“ USA, Jižní Korea a Japonsko, který nebude mít za nepřítele pouze Severokorejce, ale také jejich hlavního spojence Čínu, vzniku paktu zatím brání historická animozita mezi Japonskem a Jižní Koreou, ale to se může v budoucnu pod tlakem situace a USA změnit. Severní Korea se zcela jistě stává „horkou zónou“ a potencionální americký útok (ekonomický, letecký, kybernetický, zpravodajský, nebo kombinovaný??) na severokorejský režim je vnímán také jako americká výstraha Pekingu.

Čína – ČR

Čínské kapitálové vstupy do tuzemské ekonomiky nejsou přes četné proklamace zatím nijak významné, podle všeho Peking v české kotlině dlouhodobě strategicky zajímají spíše segmenty, o kterých se veřejně příliš nemluví – přístup k technologiím, získání bankovní licence pro operace čínských bank v EU, možnost přístupu k dostavbě tuzemských jaderných bloků a jejich financování, přístup k energetické, telekomunikační a dopravní infrastruktuře (v rámci čínského globálního projektu Nové Hedvábné stezky) nebo možnost těžby lithia, Čínu velmi zajímá přístup k zásobám lithia (ale i wolframu a cínu) na Cínovci v Krušných horách (lithium je palivem budoucnosti, jde o surovinu nutnou např. pro výrobu baterií, které se používají do elektromobilů nebo pro uchovávání energie ze solárních elektráren, podle odhadů geologů je na Cínovci 37 milionů tun rudy, které obsahují lithium karbonát ve výši 0,8 procenta a 28 milionů tun rudy s obsahem cínu 0,4 procenta). Čína veřejně prezentovala, že má v plánu ovládat naleziště lithia po celém světě, provádí v tomto směru velmi agresivní akviziční politiku, podle londýnské Mineral Intelligence se už nyní 70 % kapacity všech nových lithium-iontových baterií vyrábí v Číně. Investiční banka Goldman Sachs odhadla, že automobilový sektor spotřebuje v roce 2020 téměř čtvrtinu produkce lithia. V roce 2015 to bylo sedm procent. Lithium karbonát za posledních 13 let zdražil až čtyřikrát na zhruba šest tisíc dolarů za tunu a jeho spotřeba se má do roku 2020 až zdvojnásobit. Cena cínu za uplynulou dekádu stoupla víc než pětkrát na 20 tisíc dolarů za tunu.

Koncem roku 2017 odmítla ČNB vydat svolení čínské investiční skupině CEFC ke vstupu do J&T Banky, a. s., k jejímu zamítavému rozhodnutí vedou pochybnosti o původu čínských peněz. Skupinu CEFC (dávanou do souvislosti s čínskou armádou) přitom veřejně podporuje prezident Zeman. Ve stejném období vyšlo najevo, že český projekt nového druhu velkokapacitních baterií HE3DA zaujal Čínu natolik, že se patentovanou unikátní technologii pokusili údajní čínští investoři ukrást. Začínají se tak potvrzovat obavy z čínské průmyslové a vědecké špionáže.

Peking se očividně i v české kotlině drží v rámci svých skutečně strategických obchodních zájmů poučky: „Umění války je založeno na umění klamu.“ (autorem je Sun C‘, legendární čínský stratég a vojevůdce), dosavadní čínské akvizice v ČR nejsou pro Peking velmi pravděpodobně primárně cílové – je to pouze nástroj/klam k etablaci a získání vlivu v zájmovém prostoru.

Bude zajímavé sledovat jak bude v r.2018 pokračovat čínská přítomnost v ČR po změnách vládního kabinetu, premiér Babiš se zatím na rozdíl od prezidenta Zemana nikdy neprofiloval jako zastánce a podporovatel čínských investic, Andrej Babiš má navíc jako byznysmen s investicemi v Číně osobní špatné zkušenosti.

Čínská snaha vytvořit si z ČR jednu ze svých „letadlových lodí“ v Evropě bude pokračovat i v roce 2018, s tím bude korespondovat čínská aktivita dále získávat vliv – což může v dlouhodobém horizontu přinést četná rizika.

Turecko

V roce 2016 proběhl v Turecku neúspěšný pokus o státní převrat – turecký prezident Recep Tayyip Erdogan však pučisty tvrdě potlačil a zjevně si úspěšně buduje kult osobnosti a má vyšší globální cíle. V roce 2016-17 bylo možné sledovat výrazné napravení vztahů Turecka a Ruska, dokonce se spekuluje, že to byli právě Rusové, kdo Erdogana varoval před pučem a snahou o jeho osobní likvidaci, značně paranoidní Erdogan podezřívá z podpory pučistů USA, vztahy Turecko-USA tak procházejí poměrně složitým obdobím. Rusko má v Turecku dlouhodobé strategické zájmy, na území Turecka se nachází důležitá vojenská letecká základna Incirlik využívaná strategickým letectvem USA již od dob „studené války“ k operacím proti Sovětském svazu, základna aktuálně slouží také k náletům na tzv. Islámský stát. Kreml má velký zájem na politické, ekonomické a vojenské spolupráci s Tureckem, které je významným členem NATO, Rusko tak sbližováním s Tureckem zjevně oslabuje severoatlantickou alianci. Na konci roku 2017 bylo oznámeno, že Turecko zakoupí od Ruska čtyři jednotky raket S-400 za 2,5 miliardy dolarů, 45% z ceny kontraktu Turci prý vyplatí jako zálohu, 55% tvoří ruské úvěry (ruský S-400 patří podle expertů mezi nejlepší na světě – svými výkony se mu teoreticky rovná pouze izraelský David´s Sling (případně Arrow), americké interceptory rodiny Standard Missile systému Aegis (Aegis Ashore) nebo americký THAAD (Terminal High Altitude Area Defense), díky své mobilitě, modularitě a velké škále ničitelných cílů ale S-400 zřejmě nemá zatím adekvátní konkurenci, balistické střely S-400 ničí na vzdálenost 60 km, maximální dostřel 400 km je určen proti velkým a pomalým cílům, jako jsou bombardéry, tankery nebo letadla AWACS). Turecko je tak první země Severoatlantické aliance, která kupuje nejnovější ruský systém protivzdušné obrany, který není kompatibilní s arzenály ostatních členských zemí. Politický problém představuje skutečnost, že smlouva byla uzavřena navzdory americkým sankcím proti Rusku vyhlášeným za anexi ukrajinského Krymu.

Analytici se intenzivně zabývají děním v turecké armádě, která je nyní druhá nejsilnější v NATO, vrstva starých sekulárních důstojníků byla odstraněna čistkou po nedávném neúspěšnému puči a na jejich místa nastoupili mladší muži, kteří vděčí prezidentu Erdoğanovi za svůj kariérní postup. Otázkou je jak se bude nové vedení turecké armády například chovat vůči velení NATO, zda zůstane turecká armáda loajální vůči všem svým závazkům vyplývajícím z členství v severoatlantické alianci.

V poslední době se v úvahách řady uznávaných bezpečnostních a geopolitických analytiků objevuje možnost vlivových a ideologických střetů uvnitř NATO, podle prognóz bude usilovat o post regionální velmoci Polsko, v řadě svých strategických zájmů bude pravděpodobně narážet na zájem Turecka (viz. například polský projekt Trojmoří, zaměřený na prostor kolem Baltského, Jaderského a Černého moře, kde má interes  též Turecko a samozřejmě i Rusko), ve hře je také ideologie, kdy Polsko se v Evropě historicky řadí mezi tradiční zastánce hodnot katolické církve, muslimské Turecko jak se zdá – aktuálně směřuje spíše od sekularizace k těsnější inklinaci k islámu.

Existuje také možná hrozba propuknutí občanské války v Turecku, kdy by se proti sobě mohly postavit znepřátelené skupiny uvnitř armády, bezpečnostních složek, příznivci prezidenta Erdogana, Kurdové a podporovatelé Fethullaha Gülena. Podle agenturních zpráv dochází permanentně k ozbrojeným střetům mezi tureckou armádou a kurdskými bojovníky.

Agentura Bloomberg v listopadu 2017 zveřejnila informaci, že Evropská unie možná zařadí na černou listinu daňových rájů i Turecko. Rozhodnutí by zřejmě ještě víc zhoršilo vztahy mezi Ankarou a největším obchodním blokem na světě. Zahrnutí Turecka na černou listinu může poškodit pověst země a zvýšit tlak na firmy v EU, aby tam omezily investice. Několik zemí, včetně Francie, podporuje i represivní opatření, jako je zrušení přístupu k mezinárodnímu financování. Rozhodnutí ale zatím nepadlo. Možnost začlenění Turecka na seznam přichází v době, kdy Německo využívá svého vlivu na mezinárodní rozvojové instituce a snaží se omezit financování Turecka ze státní banky KfW, Evropské investiční banky (EIB) a Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD).

Vztahy mezi Tureckem a Německem se v roce 2017 dále zhoršovaly a podobný trend bude pokračovat pravděpodobně také v roce 2018.

V Ankaře vzbudily před časem značnou nelibost slova prezidenta Miloše Zemana o tom, že by Turecko nemělo být členem Evropské unie, protože se chová jako spojenec Islámského státu. Český prezident kritizoval také fakt, že Brusel slíbil turecké vládě tři miliardy eur za to, že pomůže zpomalit příliv uprchlíků z Blízkého východu do Evropy. Andrej Babiš prohlásil, že Turecko nepatří do Evropy. ČR se tak ve vztazích s Tureckem dostává do poměrně složité situace. V roce 2018 zřejmě nedojde k výraznějšímu pozitivnímu posunu ve vzájemných vztazích.

Dá se očekávat další souboj o regionální vliv mezi sunitským Tureckem a Íránem, kde převažují šítští muslimové. Předchozí administrativa amerického prezidenta Obamy se snažila o obnovení politicko-ekonomických styků s Íránem, které byly poškozeny mezinárodními sankcemi díky jeho pokračováním v jaderném programu, současný prezident Trump se však proti Íránu naopak začal ostře vymezovat, v říjnu 2017 prohlásil, že Spojené státy zavedou nové tvrdé protiíránské sankce, zaměří se na íránské rakety a zablokují všechny cesty Teheránu k jaderné zbrani, vládu v Teheránu označil za ničemný a fanatický režim, který vlastní občany vystavuje represím, je sponzorem terorismu, podporuje Al-Káidu, Hizballáh a další teroristické sítě a podněcuje zvěrstva v Sýrii a Jemenu. Od konce roku 2017 v Íránu probíhají velké protesty proti vládě, jde o největší demonstrace od roku 2009, které si už vyžádaly podle agenturních zpráv přes 20 obětí, Íránci vyšli do ulic protestovat proti špatné hospodářské situaci a korupci.

V roce 2018 dojde velmi pravděpodobně k dalšímu nárůstu angažmá Turecka v syrském konfliktu, kde Ankara ostře vystupuje vůči snaze Kurdů vytvořit si v severní Sýrii autonomní oblast s vlastní správou, arabsko-kurdské milice SDF, které podporují Spojené státy a NATO přitom aktivně bojují vůči tzv. Islámskému státu. Postoj Turecka tak narušuje doktrínu NATO a vyvolává další nestabilitu v oblasti. Bude zajímavé sledovat  jaký vliv na další aktivity Turecka v Sýrii sebou přinese sbližování Ankary a Moskvy.

Moc Turecka roste a za nějaký čas tato moc ovlivní Evropu a to jak na Kavkaze, tak na Balkáně, a mnohem víc než všichni turečtí a jiní muslimští přistěhovalci – tvrdí geopolitický analytik a ředitel soukromé zpravodajské agentury Stratfor George Friedman.

Turecko pod vedením Erdogana bude nejspíše v roce 2018 pro EU a NATO významným zdrojem problémů.